Setření rozdílů mezi námi

V nemocnici už bývám méně často než dříve a proto mě překvapuje, jak se okolnosti skládají a zase rozpadají v podobných intencích, s podobnými či totožnými lidmi, v situacích, které jako by byly laděny v tisíci odstínech jedné barvy.

 

S mojí kolegyní, sestrou Lucií, jsme ošetřovali paní, která byla v koncích, protože ji tuze trápila dcera – závislá na drogách přespávající pod mostem, ač mohla být u mámy. Paní nevěděla kudy kam, nevěděla jak pomoci jí a vlastně ani jak pomoci sobě z trápení. Shodli jsme se, že být soucitný má něco do sebe. Náš tehdejší upřímný záblesk soucitnosti způsobil obrat situace a celé atmosféry na naší pohotovosti, alespoň tak jsem to cítil.

Nevelkou chvíli zpátky od dnešního dne jsme opět společně přihlíželi dramatické situaci, která se zdála na první pohled nevinná jako běžné zranění, které se stává každému, kdo v současné době uklouzne a spadne na ledovém chodníku. Troška vykašlané krve, řeklo by se. Trošku více vykašlané krve, adrenalin, lapavé dechy, zhoršené vědomí, téměř žádný kašel, téměř žádné vědomí.

Z chodníku, z běžného života, z pár zatracených minut k rozcestí mezi životem a odchodem vědomí mimo tělo.

Určitě jste někdy zažili chvilku, kdy jste si uvědomili, že to může být naposledy. Určitě jste měli pocit, že se stejná příležitost nemusí opakovat. Možná jste měli pocit, že ostatní lidé nejsou vůbec cizí a vlastně je s vámi něco stejného spojuje. Snaha vyhnout se v životě utrpení a snaha být co možná nejblíže štěstí. Je to tak?

Hranice mezi mnou a ostatními se stírá, máme toho tolik společného. Když se v takovém přístupu budeme trénovat, když si tento poznatek budeme připomínat co nejčastěji to bude možné, klidně stokrát denně, tím dokonaleji si uvědomíme, jak je důležité naučit se nejprve druhým lidem neškodit a ihned poté si osvojit upřímnou snahu druhým pomoci. Těm, se kterými žijeme. Těm, se kterými se stýkáme párkrát týdně. Těm, se kterými se setkáme jednou v životě.

Jediná hranice mezi námi je snad jen pár hmotných buněk a hranice mezi životem a odchodem z něj… tak ta už je teprve nejasná a zastřená. Taková, která není hmatná vůbec.

Pomozte druhým. Povzbuďte je myšlenkou a slovem. Pomozte jim, když se jim nedaří. Pomozte jim, když vidíte, že trpí. Natáhněte záchrannou ruku, když vidíte, že je zle. Pomozte úsměvem.

Stokrát denně. Každý jediný den.
Udělejte to. Má to smysl.
Vladimír

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *