Přátelé, některé návštěvy ve studiu věnujeme kromě masáží také debatám. A někdy jsou to velmi plodné debaty. Filozofická zamyšlení, která lze skutečně jednoduchým způsobem použít i v běžném životě. Někdy lidem, když o to mají zájem, zpětně na email posílám krátkou rekapitulaci toho, o čem jsme se bavili, aby si to mohli připomenout, vybavit, znovu se nad tím zamyslet.
Jednu takovou rekapitulaci anonymně připínám i zde pro vás, neboť nepochybuji, že tyto myšlenky a životní přístup by mohly být přínosné pro vás i lidi okolo vás.
Ahoj xxx,
takže co my jsme si ve studiu řekli.
Že máme v samsáře tendence vnímat věci a události jako ohraničené – prostorem, časem… v absolutní rovině (v té, která nám říká, že věci ani my lidé nemáme pevné trvalé Já) víme, že vše je kontinuum bez začátku a bez konce. Neustálý proud měnících se událostí. Vztahuje se to na naše fyzické tělo, vztahuje se to na předměty okolo nás, dokonce na naši mysl. Často se v knihách mluví o proudu vědomí – nenajdeme začátek ani konec, ani záchytné body. Proto když umírá fyzické tělo, v relativní úrovni je to smutné a pochmurné, v absolutní úrovni je to jen viditelný projev všudypřítomné změny, fyzické tělo se rozkládá, ale proud vědomí pokračuje dále.
Pak jsme si řekli, že je k zamyšlení, jestli k životu v samsáře potřebujeme silné a průbojné ego, abychom se životem mohli prodírat a mít ostré lokty. Přemýšleli jsme nad tím, zda je to nezbytné, abychom se životem prodírali, neustále se vůči něčemu a někomu vymezovali a za každou cenu protlačovali náš názor. Zda-li by bylo možné životem jít bez prodírání, momentální negativní chování ostatních přejít s mávnutím rukou a jít dál. Název jedné přednášky v minulosti byl “Svět se nám jeví podle toho, jak se na něj díváme”. Tedy podle toho, jak mám nastavenou mysl, tak vnímám své okolí a tak na něj působím. Když si ve chvíli konfliktu uvědomím, že si ten daný problém člověk způsobil sám a že si hněvem a zlostí vytváří negativní karmu do budoucna, může to ve mně vzbudit soucit a pochopení a nevzroste potřeba mu to oplatit, dát mu lekci, oplatit mu to. Ten člověk si to oplatí sám.
Taky jsme si řekli, že nirvána (stav za utrpením, vysvobození mysli, zcela klidná nerušená mysl) je stav mimo naše běžné koncepty, proto se nedá dokonale slovy popsat. Přirovnává se k bonbonu, který si vycucá němý člověk. On sám zcela dokonale a autenticky pozná jeho chuť, vychutná si ji, má vlastní zkušenost s chutí bonbonu / nirvánou, ale protože je němý (nemáme slova), nedokáže nám autenticky chuť popsat. Zkušenost má ale dokonalou. Proto Buddha nabádal, abychom všemu slepě nevěřili a všechno analyzovali, zdůvodňovali. Z toho důvodu nám nikdo třetí nemůže stav nirvány do mysli implantovat nebo nalít, ale musíme k ní dojít skrze naši vlastní práci s myslí. Ostatní nám mohou pomoct, mohou nám pomoct hodně, ale samotná zkušenost a prožitek je čistě osobní záležitostí.
Dotkli jsme se také sebelásky.
Je moudré hledat střední cestu. To znamená vnímat lidské tělo jako nejlepší ze všech možných, které naší mysli poskytuje ideální prostředky k tomu, abychom mohli spirituálně pracovat, abychom se mohli přibližovat k nirváně – meditovat, číst si, povídat si, přemýšlet až za hranice naší planety, cokoliv. Abychom ale neupadli jen do piplací sebelásky, kdy veškerou pozornost věnujeme svému tělu, přehnaně ho zdobíme, pěstíme atd., tak si uvědomujeme, že stále platí, že lidské tělo je prosáknuto pomíjivostí a my už víme, že co je pomíjivé, podléhá neustálé změně, což postupně vede k únavě materiálu a tomu, že jednoho dne už to tělo nebude moct nadále fungovat a fyzická schránka zemře. Tím nastolujeme přístup střední cesty, vvváženého přístupu k sobě, k pěstování sebelásky. Staráme se o své tělo, aby nám sloužilo a umožňovalo nám zkoumat mysl, pracovat na sobě, ale jsme si vědomi také jeho pomíjivosti, takže to se sebeláskou nepřeháníme. Jakmile tedy máme kde bydlet, každý den co jíst a pít, kde složit hlavu, máme finanční prostředky k žití, měli bychom pozornost od sebelásky obrátit také k druhým a věnovat se podání pomocné ruky druhým lidem. Když tento přístup budeme jako lidé praktikovat, pak ve chvíli, kdy my sami budeme potřebovat pomoct, našel by se někdo, kdo by podal pomocnou ruku i nám.
Extrémní sebeláska, kterou člověk vnímá jako jediný správný životní přístup, časem vede k tomu, že naše ego bobtná, protože mu dáváme neomezený prostor. Postupně máme pocit, že je nám čím dál více lidí nepříjemných, že jsme od nich odděleni, že jsme lepší než oni. Zhoršují se úzkosti nebo deprese a tato sebeláska, která ze začátku vypadala tak nevinně a nápomocně, nás po částech sežere. Nejdříve začnou malé přeháňky v mysli, pak větší bouře a pokud svůj životní přístup nepřehodnotíme, pak se vyskytují hurikány nejen v mysli, ale i v těle. Nevyrovnaný mentální stav se psychosomaticky projevuje na fyzické úrovni – začneme trpět různými i vážnými nemocemi. Tak praví i moje milovaná indická medicína ájurvéda.
Naopak přístup obracení pozornosti k druhým lidem naši mysli zklidňuje a také naplňuje dobrými pocity, pocitem užitečnosti a vykonání dobrých skutků, pocitem štěstí. Rozlišujeme tři základní úrovně štěstí podle trvanlivosti. Nejkratší trvanlivost má štěstí pocházející ze smyslových vjemů (něco nebo někdo se nám líbí, něco nám tuze chutná, je nám příjemné na dotek atd.). Takové štěstí vyprchává nejrychleji. Druhá úroveň štěstí pramení z altruistického přístupu, z pomáhání druhým – štěstí, které vyvěrá z toho, když někomu pomůžeme, nekomu dobře poradíme, podáme pomocnou ruku, je vskutku dlouhotrvající, trvá mnohem déle než štěstí ze smyslové úrovně. A třetí úroveň nejtrvanlivějšího štěstí pramení z mysli, která dosáhla klidu a vyrovnanosti. Z mysli, která se zbavuje lpění a averze – tedy stav, kdy oslabujeme chtění a touhu vlastnit věci a lidi, pouštíme chtění, aby se lidé chovali jak my chceme, pouštíme chtění mít navěky zdravé a neomylné tělo a připustit, že je pomíjivé. Tento přístup opuštění lpění a averze lze aplikovat na jakoukoliv oblast v životě. Čím méně lpíme, čím méně máme averzivní mysl, tím klidnější máme mysl a tím častěji zažíváme pravé štěstí.
Řekli jsme si, že jakousi automatikou a z navyklosti naše mysl hodnotí současné podzimní počasí jako smutné a uplakané, sluníčko se schovalo a je daleko a teď bude období, které mnoho lidí nemá rádo. My však dobře víme, že díky pomíjivosti i takové počasí dříve nebo později skončí a co víc… přesně tohle počasí je potřebnou a krásnou příčinou k tomu, aby na jaře mohlo všechno zase rozkvést, zazelenat se, rozsvítit. Nic z toho, co vnímáme negativně, není samo o sobě negativní. Svět se nám jeví podle toho, jak se na něj díváme.
Hodně štěstí!!!!
Díky, mějte se a zkoumejme naši mysl. 🙂
Om Mani Padme Hum 🙏
V případě zájmu mě můžete kontaktovat zde.
Najdete mě také na Facebooku a ve videích na YouTube.