Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Mě prostě někdo neviditelný zkouší…

Dnes brzy ráno jsem jel na denní službu.
Chtěl jsem si koupit jízdenku a paní za pokladnou mě poprosila, jestli bych mohl nevidomého mladého pána doprovodit na nástupiště.
Proč ne, říkám si. Dobrý skutek.

Sranda mě přešla ve chvíli, kdy mi hlasitým hlasem (brzy ráno v tichu na nádraží ho slyšeli všude) řekl, že jede do Svinova a kam jedu já. V tu ránu mě omylo a bylo mi ve vteřině jasné, že ho mám na krku až do Svinova. To jsem ještě nevěděl, co mi připraví.

blindTakže se mě tedy chytil za paži a že půjdeme k automatu, že má strašnou žízeň, protože jede od kamaráda ze Vsetína a nic mu přes noc nejelo, tak celou noc seděl na nádraží. Přišli jsme k automatu – mimo provoz. Kromě nás tam byli taky cigáni. Těch se dost bál, ale jeho hlasitý hlas se opět projevil, když se mě zeptal kolik jich tady je. A když jsem mu řekl, že pět, tak odvětil, že jsou jak smečka vlků. Velmi nahlas. Mno.

On má ale teda tu žízeň. Já mu říkám „Chlapče, nezlob se na mě, ale jsou 4 ráno, automat nejde a obchůdky jsou ještě zavřeny a ani žádný obchod nikde v dohlednu není v provozu. Prostě to budeš muset vydržet, nedá se nic dělat.“

Tak že to teda vydrží. Do odjezdu vlaku už zbývalo pouhých pět minut, tedy jsem vyslovil návrh, že půjdeme na nástupiště, ať to stihneme. Otevřel jsem dveře do podchodu, nevidomý se oklepal, že tam je strašná zima a že ještě budeme čekat ve vestibulu. No dobře, mně to je jedno. Jak to nestihneme, já klidně můžu do práce přijet hochu o hodinu či dvě později. Ocitl jsem se v první fázi rezignace na svoji vlastní osobu.

Dvě minuty před odjezdem vlaku jsme pomalu vyrazili na nástupiště, neb se již kolega odhodlal, že to zvládne.
Vlak přijel, celkem svižně jsme nastoupili (musím uznat byl šikovný na to, že nevidí), mladík se posadil na sedačku a na mě zbyla samozřejmě sedačka v protisměru jízdy – když jedu v protisměru, nedělá mi to dobře. Bylo mi tedy jasné, že oči si nezavřu a těch 40 minut podřimovat nebudu, snažil jsem se tomu však ještě nevěřit. Hezky se opřel, vydechl a já jsem si s vítězným pocitem řekl, že snad to vyjde a ještě si zdřímnu. Zase mě vyvedl z omylu, když do mě začal hustit neskutečné blbiny – jestli jsem byl u propasti v Teplicích, jak je hluboká, jestli se dá jít až dolů, jestli by to zvládl, jestli to zvládne pes nebo kočka, jestli tam někdo už někdy spadl, jestli to udělal schválně, jestli jsem to viděl na vlastní oči…svým hlasitým hlasem.

Ano, to už se na mě ostatní lidé ve vagónu dívali ve stylu „Kurva co to má znamenat? To je Dejdar skrytá kamera?!“

Ne, není.

Zase vydechl a chvíli mlčel, já zabořen do sedačky v domnění, že mě nikdo nevidí, že tam vlastně nejsem!
Po minutě padla průzkumná otázka: „Je hodně velká únava? Chce se spát?“
„Ano, je velká. Chce se spát!!!!“

Další vzácná minuta k mému dobru. Pomalu jsme se ocitli před Svinovem, tudíž jsem mu oznámil, že už budeme vystupovat, ale že lidé spěchají do práce a že je tedy necháme vystoupit. Ne, hnal se, jakoby šlo o život. Ve frontě, v půlce vagónu plném lidí položil další řečnickou otázku: „Já se divím, že ti lidi chodí v těch otevřených botách, že se nebojí, že jim tam vleze myš.“

„Jaká myš?!!“

„No, myš. To jsou takové myši, které loží do otevřených bot.“

„Tohle už bylo opravdu moc…

Vystoupili jsme. Za 15 minut jsem měl být v práci, tudíž jsem mu to oznámil a že ho bude muset dále doprovodit někdo jiný.
Nepustil mě, že prý to stihnu, ať se nebojím. Píšu tedy do práce kolegyním, že jsem byl zatčen nevidomým a nevím, kdy mě propustí.

Museli jsme do obchůdku zahnat žízeň Kofolou. Pozdravil, vybral si, paní řekla cenu, v kapse počítal cenu (je fakt, že jsem čuměl jak pohmatem hbitě vybíral mince a pak na tácek hodil sumu, která se lišila pouze o dvě koruny), paní mu tedy řekla, že dal více a že mu dvě koruny vrací.

Odpověď? „Nezlobte se paní, já jsem štěňátko víte? Já jsem štěňátko!“

To už jsem ho táhl pryč, na práci jsem rezignoval a věděl jsem, že posledním úkolem mé ranní mise je co nejdříve ho odvléct do vlaku na Opavu, protože takhle to už nemůže dále pokračovat.

„Už jsi někdy slyšel, že je někdo štěňátko?“

„Ne.“, odvětil jsem suše, táhnouc ho zpátky do podchodu.

Naštěstí to už bylo finále, vyjeli jsme po eskalátoru, doprovodil jsem ho do vlaku, kde už se sám posadil.

Přátelé, já vím, že být nevidomým je velmi těžké a v mnoha věcech tyto lidi obdivuji, ale mně bylo fakt hrozně. :))