Lidské tělo je jako váza z jemného porcelánu

Tehdejší tvrzení buddhistického mistra Dilgo Khyentse Rinpoche o lidském těle, jako nepříliš přitažlivé fyzické schránce, je možná na první pohled a pro „nebuddhisty“ příliš tvrdý nebo bychom si nejspíš nechtěli přiznat jeho pravdivost. Přeložil jsem jej do českého jazyka a nyní se nad ním můžeme pozastavit, přidat k němu širší pohled. Předpokládám, že i rinpočhe čerpal z díla Bódhičarjávatára velkého mistra Šántidévy.


Toto tělo je jen pytel špíny; nerozmazlujte ho příliš.

“Vypadám lépe než kdokoli jiný“, může si myslet hezká žena.

“A dokážu přitáhnout a okouzlit kohokoli, koho chci.“

Ale její krásné tělo je ve skutečnosti jen krev, tuk, svaly, lymfa, kosti a exkrementy, nic dobrého ani příjemného! Lidské tělo je jako váza z jemného porcelánu plná exkrementů. Otevřete ji a budete mít pocit nevolnosti. Je to ztráta času starat se tolik o toto tělo, krmit ho tím nejvybranějším jídlem, oblékat ho do nejmódnějších šatů a snažit se, aby vypadalo mladší, než ve skutečnosti je.

Tělo nemá jiný cíl než hřbitov, kde bude spáleno, pohřbeno nebo jím budou nakrmeni ptáci.


Rozeberme si některé části tak, jak je vnímám já.

  • Vypadám lépe než kdokoliv jiný.
    Je pochopitelně subjektivní pocit založený na představě, že v nás samotných existuje od narození až do smrti nezávislé a neměnné Já, které nás definuje. Máme-li sami k sobě takový přístup, pak jsme již jen krůček od toho, abychom rozdělovali na Já a Oni. Tento dualistický (dvojitý) způsob pak používáme na všechno, dělíme věci na hezké a škaredé, jídlo na chutné a nechutné, lidi na sympatické a nesympatické. Lehce nabydeme dojmu, že jsme lepší než kdokoliv jiný.

  • Ale její krásné tělo je ve skutečnosti jen krev, tuk, svaly, lymfa, kosti a exkrementy, nic dobrého ani příjemného!
    Nezpochybnitelný fakt, který nechceme vidět ani o něm nechceme mluvit, byť ve skrytu mysli tohle víme. Někdo si to dokážeme představit lépe a někdo hůře, ale neznámé nám to není. Óó, jak se nám hnusí vidět tělní tekutiny.

  • Je to ztráta času starat se tolik o toto tělo, krmit ho tím nejvybranějším jídlem, oblékat ho do nejmódnějších šatů a snažit se, aby vypadalo mladší, než ve skutečnosti je.
    Ano, je to skutečně ztráta drahocenného času, který bychom měli věnovat práci s myslí tak, abychom ji vysvobodili z pout dualistického přístupu, vykořenili nevědomost o tom, jaká je pravá povaha všech jevů a také, že jsou všechny složené jevy pomíjivé, neuspokojivé a nemají žádné vlastní Já schopné existovat nezávisle a v neměnné formě.

    Tělo stačí krmit základními potravinami a zbytečně nejitřit smysly. Stačí jej oblékat do oděvů, které splní svůj účel, ale nejsou příliš drahé a nebyly vyrobeny lidmi v otrokářských podmínkách. I to nejlepší jídlo se nám dříve nebo později stane všedním a to nejlepší oblečení se okouká. Jediné, co nám zbude, je nekončící potřeba chlácholení našeho Já tak, aby dostávalo nové a nové podněty, abychom přiživovali jeho spokojenost, ač nás takový přístup popravdě vyčerpává a frustruje. Je to falešná cesta.

    Snaha vypadat mladší, než ve skutečnosti jsme, je také jedna z mnoha falešných cest. Jak v jedné ze svých přednášek uvedla ctihodná Thubten Chodron, že se stále snažíme adorovat mládí, vypadat mladší a mladší. Díváme se na celou řadu reklam propagujících krémy a další produkty, které zajistí mladý vzhled a oddálení stárnutí, ale v důsledku se nikomu a nikdy nic takového nepovedlo. Adorujeme mládí, ale nikdo nemládneme. Všichni stárneme.

  • Tělo nemá jiný cíl než hřbitov, kde bude spáleno, pohřbeno nebo jím budou nakrmeni ptáci.
    Lze to popřít? Nelze. Buďme k sobě upřímní a přiznejme si, jak se věci doopravdy mají. Naše materiální tělo má své limity, můžeme jej cvičit do určité míry a pak už ne, dosáhneme stropu. Po smrti skončí přesně tak, jak zde uvedl rinpočhe. Velebíme fyzické tělo, které je pomíjivé, nestálé a neustále se proměňující. Nakonec nás stejně zklame, protože onemocní, selže, zestárne nebo jen nevypadá přesně tak, jak jsme chtěli, aby vypadalo.

    Daleko důležitější je zaměřit se na práci se svou myslí na rozdíl od chlácholení a čančání pomíjivého těla, které nemá schopnost dát nám trvalou a konečnou spokojenost. Mysl je neomezená a má nekonečný potenciál, pokračuje ze života do života. Jako lidé máme právě teď ideální podmínky k tomu, abychom se zaměřili na mysl a snažili se ji přivést k osvícení. Jak velká šance je, že v příštím zrození budeme mít opět stejné podmínky a lidské zrození?

    Pochopitelně ale není dobré tělo zcela zanedbávat. Měli bychom opustit extrémy a pěstovat střední cestu. Spokojit se s tím základním, co je k dispozici, zbytečně nejitřit smysly a být si vědomi, že i tělo je pomíjivé. Na druhou stranu vah ale položit také vědění toho, že lidské tělo nám poskytuje ideální podmínky k tomu, abychom mohli efektivně pracovat s myslí. Například zvířecí tělo takové podmínky nenabízí.

    Také dlužno říct, že je potřeba vidět rozdíl mezi tělem a myslí. Tělo je pomíjivé, tedy neustále se měnící. Logicky pro nás nemůže být zdrojem trvalého nepodmíněného štěstí. Narozdíl od mysli, která se sice také mění a je nestálá, ale má potenciál dosáhnout osvícení a tím také trvalého nepodmíněného štěstí. Když se jako buddhista dívám na druhého člověka, cítím velkou pokoru před potenciálem jeho mysli, která pokračuje ze života do života a na druhém místě vidím fyzické tělo, které ovšem podléhá zkáze a je pomíjivé.

Na závěr otázka mistra Šántidévy, kterou volně parafrázuji.

Jak nevědomá je naše mysl, když se nám živé lidské tělo líbí, velebíme jej, chceme aby bylo předmětem našeho smyslového potěšení a naopak mrtvé tělo se nám hnusí, nechceme se jej dotýkat a vůbec jej nechceme vidět? Vždyť je to pořád jedno a to samé tělo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *