Je bezdomovectví horší životní varianta?

Má kamarádka všeobecně děkovala za přání, která se jí v životě zhmotnila a v souvislosti s tímto se ptala ostatních, jestli v jejich životě existuje něco, za co by také mohli poděkovat. „Mohl bych poděkovat za Buddhovu filozofii, která pomůže komukoliv bez rozdílu“, napsal jsem. Dostala se mi odpověď, že v Buddhovu učení to skutečně je tak, jak to říkám, ale v reálném životě nevnímá, že by to byla pravda. Za příklad dala lidi bez domova, kteří se utápějí v alkoholu. Podle jejího pohledu je pomoženo těm, kteří jsou vděční a pokorní a těm, kteří odsuzují a nadávají, je pomoženo utrpením.

 

Téma mě zaujalo natolik, že jsem se pokusil k němu připojit kousek svého pohledu inspirovaného dalekou východní nadčasovou naukou.

 

Pomoct si musíme sami navzájem. Když pomáháme a na pozadí bdí altruistická motivace, jsme na správné cestě. Neexistuje stvořitel, který by rozhodoval o tom, komu se pomůže a komu nepomůže. Kdyby takový stvořitel existoval, byl by prvním článkem veškeré existence a v takovém případě by nedávalo smysl tvrzení o příčině a následku. Každý následek potřebuje ke své existenci příčinu a příhodné podmínky, které navíc přicházejí v náležitém pořadí. O pravdivosti se přesvědčujeme každý den i ve zcela běžných situacích. Tím pádem nedává smysl, aby existoval jakýkoliv složený jev bez příčin. Jednodušším příkladem by mohla být číselná přímka, na které je vždy možné vpravo přidat jedno kladné číslo a vlevo jedno záporné a tak stále donekonečna – nedosáhneme bodu začátku ani bodu konce. Tedy o tom, co se nám děje, rozhodujeme sami tím, jaké vytváříme příčiny, jakou vytváříme karmu – pozitivní a negativní. To, co se děje nyní, je výsledkem našich vlastních karmických otisků z minulosti a z minulých životů. Utrpení si vytváříme sami v naší mysli – tím, jak na věci nahlížíme a podle toho se nám jeví jako utrpení. Nicméně jev samotný není útrpný. Takovým se stává ve chvíli, kdy na něj uvrhneme pozornost naší mysli, která jej označí jako utrpení. Je to tak subjektivní – co je pro jednoho utrpení, pro druhého není utrpení. Co je pro jednoho štěstí, pro druhého není štěstí. Co jeden nesnáší, druhý miluje. Trpíme všichni různou intenzitou, někdy více a někdy méně, ale všeobecně všichni. I za tím, co vnímáme jako zdroj štěstí, se vždy skrývá jemnější forma utrpení. Ve světském zrození není možné nalézt trvalé dokonalé štěstí a právě jeho nekonečné hledání v pomíjivých věcech je pro mnoho z nás utrpením. Trvalé dokonalé štěstí lze nalézt v mysli, která se osvobodí od všech mentálních neduhů, od dualistického přístupu, v mysli, která dosáhla nirvany.

 

I lidé, kteří v současnosti na mnoho věcí nadávají nebo ledacos odsuzují, jsou nepřátelští nebo se chovají nectnostně a vytvářejí špatnou karmu, tak těmto se může dobře dařit a mohou mít i lepší životní podmínky než lidé, kteří jsou vděční a pokorní, jak uvedla moje kamarádka a vysvětlením pro to budiž pozitivní karma z minulosti, která teď přináší tyto dobré okolnosti. Naopak i člověku, který je vděčný a pokorný, se  nemusí dařit. Hodný člověk i přes svou dobrotivost může žít ve špatných podmínkách, mohou ho potkávat různá neštěstí, což je způsobeno opět karmou (v tomto případě negativní) z minulosti, která teď přináší nepříznivé okolnosti. Takže by se dalo říci, že nezáleží na tom, v jakých podmínkách člověk žije nebo čím je obklopen materiálně, nýbrž záleží na  tom, v jakém stavu je jeho mysl.

 

Jako další příklad toho, že stav mysli je důležitější než to, v jakých podmínkách člověk žije, může být příklad samotného Buddhy, který také odešel do bezdomoví, což ale nutně neznamená, že toto s sebou nese strast nebo utrpení – že by samo bezdomoví bylo zdrojem utrpení. Cokoliv se utrpením stane až vlivem projekce naší vlastní mysli, jak jsme si již řekli. Buddha v tomto bezdomoví dokonce dosáhl osvícení, takže nezáleží na vnějších podmínkách. Nezáleží na tom, jestli žijeme v přepychu nebo jestli máme dostatek čehokoliv jiného. Záleží na stavu mysli, se kterou můžeme pracovat, ať už jsme v jakémkoliv prostředí. Je potřeba rozlišit, kde se nachází to, co má smysl. Měli bychom si přiznat, jestli trvalé (stálé) štěstí vychází z osvícené mysli, která se vymanila z koloběhu samsáry nebo z vnějších věcí a podmínek, které jsou nestálé a tím pádem nemají tu moc nabídnout nám cokoliv trvalého.

 

Člověk bez domova může být ve své mysli daleko spokojenější než člověk, který má vše, co si přál a žije v prostředí a podmínkách, které ledaskdo nemá. Takový člověk může zažívat mnohem silnější utrpení než člověk bez domova. To, že vnímáme bezdomovectví jako nedostatek něčeho, co je k životu nutně potřeba a bez čehož nelze dobře žít, je způsobeno naším náhledem – naší konceptuální myslí, kterou jsme si sami naučili na jistý standard a ten když nemáme, vyvstanou pocity nedostatku, silné nespokojenosti a strasti.

Bezdomovectví nutně neznamená strast a „domovectví“ nutně neznamená štěstí.

 

Kéž jsou všechny bytosti šťastny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *