Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Jak jsem potkal akademického malíře

Před pár dny jsem jel opět na noční službu do nemocnice…vlakem, jako obvykle.
Nastupoval jsem do vlaku a zavíral za sebou dveře, když dobíhal pán. Takže jsem dveře pootevřel, jelikož se opravdu snažím nedělat naschvály (a daří se mi to) a nechtěl jsem, aby to zavření dveří před nosem vypadalo jakkoliv záměrně a vypočítavě.

Moje dobrota se mi samozřejmě opět v plné míře oplatila protislužbou. Stylem, na který si pomalu, ale jistě, zvykám.
Pán vešel do vlaku, já už jsem seděl a vytahoval knihu, že si budu v poklidu číst knihu mého kamaráda, kterou jsem v Praze dostal i s věnováním. 🙂 Samozřejmě, že když jsem pána zahlédl, bylo mi jasné, že nepřečtu ani větu. Pán si přisedl.

Než tak ale učinil, vykřikoval na celý vagon, že konečně potkal upřímného člověka, který vykonal dobrý skutek a otevřel mu dveře. „Lidi, otevřel mi dveře do života!“, vykřikoval opakovaně. Poté položil na sedačku vedle mě tašku s rolí výkresu a na stoleček pivo.

Smířil jsem se s celou situací. Připomněl jsem si své životní heslo: „Všechno je tak, jak má být.“

Posadil se a znova mi zopakoval, že jsem mu otevřel dveře do života a poděkoval. Řekl jsem mu tedy, že se rádo stalo. Již neříkám „za málo“ nebo „Nemáte zač.“ Protože nikdy to není jen tak, za nic. Vždycky jsme věnovali jistou dávku energie. 🙂

„Jak se jmenuješ?“
„Vladimír“
„Áaaaa, Vladimír. Vladimíre, ty jsi tady z Hranic?“
„Ano, tady z Hranic, celý život pane.“
„Tak Vladimíre, dobře poslouchej. Protože ty jsi mi otevřel dveře do života, počkej otevřu si pivo, nevadí že?“
„Ne, nevadí.“
„Tak protože jsi mi otevřel cestu do života, tak já ti teď něco dám, jestli chceš.“
„A co by to mělo přesně být?“
„Hele, já jsem akademický malíř, mám to všechno vystudované v Brně. Já chodím na pivo na hradby, do Sokolovny a tak.

V tu ránu mi bylo jasné, že to je stejný tlučhuba jako můj strýc.

„Tak že jsi mi otevřel ty dveře do života, tak já ti tady můžu dát opravdový obraz od akademického malíře vystudovaného v Brně. Je to obraz kreslený uhlem a je to příroda. Jestli chceš udělat na Vánoce radost mamince a tatínkovi, tak ti ten obraz dám, stačí když mi dáš pár drobných.“
„Akademický malíř prodává obrazy za pár drobných pane?“
„Vladimíre, rozumíš tomu umění? Asi ne.“
„Určitě ne.“

Vytahuje z igelitky ušmudlaný výkres s orvanými rohy, na něm uhlem pár tahů znázorňujících stromy a kopcovitou krajinu. Mám podezření, že obraz maloval epileptik.

„Tak co? To čumíš, co?“
„No to teda čumím.“
„Tak chceš ho? Za pár drobných.“
„Pane, asi neee. Teď ho nechci. Nemám u sebe ani peníze, jenom platební kartu.“
„No to je v pohodě, tak mi dej tu platební kartu, to nevadí.“
„Na co vám bude moje platební karta? Nechcete k ní i PIN?“
„Nooo, třeba. Mně to nevadí.“
„Ale mně to trošku vadí.“
„Víš co Vladimíre, ser na to, hovno tomu rozumíš. Prodělal jsi. Mohl jsi mít krásný obraz pro rodiče na Vánoce. Nechceš, nechceš. Nech bejt. Dej mi aspoň telefon na tebe, ozvu se ti až budu v Hranicích.

Nadiktoval jsem pánovi imaginární telefonní číslo. Napsal si ho uhlem na druhou stranu obrazu malovaného akademickým malířem a připsal si k tomu za hlasitého zvukového doprovodu… „…takže píšu si…Vladimír, Hranice, chlast a děvky.“

Slovo děvky si dal do dvojitého kruhu. Nevím co tím myslel. Zvedl se a odešel. Že prý když nemám zájem, ať si naseru. 🙂