Altruismus nebo individualismus?

Když se mě někdo zeptá, jestli je chlácholení a ustavičné pěstění sebe sama konstruktivní cesta a zdroj štěstí nebo jak na tohle téma nahlížím. Pochopitelné však je, že to neznamená, že sebe bychom měli úplně přehlížet. I o sebe se musíme starat, abychom mohli pomoci druhým. Je potřeba vždy hledat zlatou střední cestu.

Toto téma je i pro mě velmi zajímavé, protože jsem si ze začátku častokrát říkal, že je přece lepší a výhodnější postavit na první příčku své zájmy a to, o čem jsem přesvědčený, že mi přináší prospěch a činí mě samotného šťastným. To je rétorika těch, kteří jsou přesvědčeni o tom, že v nás samotných existuje jakési trvalé a neměnné já, jakási individualita pro kterou jsou ostatní lidé cizí a proto, že by snad nemělo smysl se cizími lidmi zdržovat. To je ale mylný náhled, protože to naše domnělé trvalé já, které neexistuje, má jednu legrační typickou vlastnost, kterou je nespokojenost. Já nelze nikdy uspokojit. I když si stanovíme cíle, kterých chceme dosáhnout a jejichž dosažení by nás mělo učinit spokojenými a trvale šťastnými, tak stejně spokojeni nebudeme.

Vždy se najde něco, co nás omrzí, co zevšední, přestane nás bavit a uspokojovat – tudíž tímto přístupem sami sebe trýzníme, neboť očekáváme uspokojení našeho já, které nikdy nenakrmíme dosyta. Proto bychom ho měli neutralizovat a vykořenit příčiny, které vedou k mylnému dojmu o jeho existenci.
Líbí se mi vizualizace na dvou protichůdných příkladech. Představte si, že bychom všichni na světě do posledního jedince naskočili na individualistický způsob života, pečovali jen sami o sebe nebo o ty, kteří jsou naši (moje rodina, můj partner, moje, moje, moje – stále princip “já”). Fungovalo by to do chvíle, kdy by všechno vypadalo, že je v pořádku a vyvíjí se tak, jak jsme si představovali. Zlom přichází tehdy, když by se mi nedařilo, potřeboval bych od druhého podpořit, potřeboval bych jeho pomoc, šel bych po ulici a dostal infarkt. V prostředí, ve kterém si každý hledí svého, by se nenašel nikdo, kdo by mi pomohl, protože bych byl cizí. Skutečně nikdo. To je průšvih.
Druhý případ je společnost, pro kterou je důležitý altruistický přístup a snaha pomoci druhým. Nejenže takový přístup činí spokojenější nás samotné, protože v pozitivním a ruku-podávajícím prostředí se lidé vyskytují mnohem raději než v negativním prostředí, ale také tímto přístupem, pokud je správná motivace, vytváříme sami sobě dobré karmické otisky a ty jsou jistě lepší než ty opačné, negativní.

Abych nezapomněl, zcela zásadní je také poslední část prospěšnosti altruistického přístupu a to je ta, že pokud budu potřebovat pomoct nebo na ulici opravdu dostanu infarkt, jistě se najde někdo nebo dokonce více lidí, kteří mi pomohou a já díky nim přežiji. A to je dost významné, že ano? Tím jsem Vám chtěl říct, abyste nedali na hodnocení druhých a nic si nedělali z označování sebe jako slabého článku nebo “hodného blbce”, ale abyste dokázali vidět, jestli je všeobecně prospěšnější individualismus nebo altruismus. Je velice pravděpodobné, že těmito hanlivými nálepkami vás označí lidé, pro které je princip “Já jsem na první místě a ostatní jsou pro mě cizí lidé, kteří mě nezajímají.” ten, kterým se v životě řídí. Pak vás takové narážky nemohou udolat. Faktem je, že i soucit by měl být propojen s moudrostí, protože soucit a moudrost jsou klíčové vlastnosti. Pokud tedy vnímáte, že někým je pomoc vyloženě zneužívána, člověk se nemá k tomu, aby se co nejdříve postavil na vlastní nohy a nevidíte snahu, pak si myslím, že je v pořádku takovou pomoc, po zralé úvaze, utnout.

Pojďte společně se mnou meditovat prostřednictvím meditačních audio nahrávek.
Přečtěte si o nich více zde.